Nejčastější otázky a odpovědi

Otázka množství a způsob poskytování krmiva psu provází chovatele již velmi dlouho a soustavně: od teorií krmení ad libitum, tedy ze stále plné misky, jíž má k dispozici celý den, zkonzumuje co chce/může, až po přesně stanovených porcí, odměřovaných ryskami na kelímcích přibalených ke krmivu. U psů – na rozdíl od koček – nelze počítat s tím, že znají míru. Psi jsou schopni a ochotni přecpat se takřka do bezvědomí, zatímco kočka (pokud není vystavena výzvě nevhodných pamlsků) – přijme zpravidla jen tolik, kolik opravdu potřebuje. U psů zároveň platí - podobně jako u lidí - to, že někteří (a to i některá plemena) jsou náchylnější k tloustnutí, jiní mohou „žrát jako nezavření“ a přeci zůstávají ve formě a v přiměřené kondici. Odborně se tomu říká individuální metabolismus. Z tohoto hlediska je pak „orientační“ či „doporučené“ stanovení velikosti krmné dávky v pořádku. Na chovateli pak je, aby navíc bral při výběru krmiva v úvahu věk psa, neboli životní fázi, v níž se nachází, jeho aktuální hmotnost, tedy ohled na množství potřebných živin v přepočtu na živou hmotnost, předpokládanou končenou hmotnost psa v dospělosti (při krmení v období růstu), a konečně míru aktivity, tedy fyzického zatížení, pohybu a vynaložené námahy.

Úkolem chovatele je tedy především vybrat krmivo svým složením kvalitní, a průběžně sledovat zdraví a kondici psa: Vodítkem a kritériem je, aby pes vypadal přiměřeně, byl aktivní, zdravý a projevoval radost ze života.

Naše krmiva skutečně obsahují maximum masa a jen odpovídající podíl/poměr vlhkosti daný pro tento typ krmiva (takže si nekupujete nadlimitní obsah vody). Jak jsme si prakticky ověřili, většina psů (i koček) přijímá krmivo v této podobě snadno a s chutí, nicméně lze do rozmělněné masové směsi přidat před podáním trochu teplé vody a po rozmíchání případně směs na cca 15 – 20 vteřin přihřát v mikrovlnné troubě; tím se rozpustí obsažené živočišné tuky, masová směs se lépe propojí s případnou přílohou a zvýší se chuťová i aromatická přitažlivost, kterou pes velmi dobře vnímá.

To, že je pes původem masožravá šelma, bylo častým argumentem zastánců různě nazývaného „přirozeného“ či „přírodního“ krmení, a dnes se opět s podobnou vlnou přístupu a názorů setkáváme. Není sporu o tom, že předky psa byly masožravé šelmy, carnivora. Mylná je ovšem představa, že psovité šelmy se živily pouze čistým masem, svalovinou. Když vlk ulovil svou kořist, zpravidla nějakého býložravce, konzumenta rostlinné potravy, která je nejobsažnějším zdrojem vitamínů a minerálií, načínal ji od tzv. měkkých částí. Jako první konzumoval střeva, v nichž byla rostlinná strava již natolik natrávená, že si s ní poradil i zažívací trakt masožravce, na její štěpení v čerstvé podobě nepřipravený. Množství potřebných živin pak obsahovaly i další vnitřnosti, zvláště játra. Totéž platí o chrupavkách a dalších tkáních co by zdroji vápníku, želatiny atd., dnes látek označovaných jako GSM. Ty získával ohlodáváním kloubů a kostí. Odmítat tedy obsah rostlinných složek nebo tzv. vedlejších produktů v krmivu pro psy (s deklarací „čisté svaloviny“ apod.), není v souladu s přirozeným metabolismem, schopnostmi zažívacího traktu a potřebami organismu psa.

V domácnosti žijící pes přizpůsobuje režim své denní aktivity programu chovatele, respektive chodu domácnosti. Zjednodušeně řečeno: spí i vstává se svými lidmi. Pro bývalou šelmu se soumračnou aktivitou to dnes nepředstavuje výraznou změnu. V závislosti na výše uvedeném se tedy jako ideální čas ke krmení jeví čas rodinné večeře Toto pravidlo samozřejmě platí pro dospělé psy, štěňatům a rostoucím psům je třeba denní krmnou dávku rozdělit na několik částí.

Motivace potravou hraje ve vztahu mezi psem a chovatelem –výcvik nevyjímaje – důležitou roli. Pochvala za úspěšný výkon ve formě pamlsku je nejčastější a nejúčinnější pomůckou. Nevhodné jsou opravdu různé sladkosti, doporučit nelze ani v minulosti s oblibou používané škvarky nebo tavené sýry. Snadným řešením je masová směs ve formě masového salámku (např. DUX): nakrájená kolečka vyndávaná ze šustícího (první podnět) sáčku psa zaujmou, natěší a nakonec zdravě odmění.

Jde o časté trilema chovatelů: a) dáme psovi jeho misku dřív, aby neloudil. b) dáme mu ji souběžně, aby neměl při vlastním krmení čas loudit. c) až nakonec, aby věděl, kdo je tady pánem. Bez okolků: c) je správně. Pořadí přijímání potravy/kořisti v přírodě se kryje s hierarchickým uspořádáním smečky: nejprve se nasytí vůdce (tj. ochránce a otec smečky), postupně jeho nejbližší podřízení (zástupci), samice živící mláďata, a nakonec plebejové včetně mladých samců (konkurentů). Doma by to mělo fungovat stejně. Jinak bude pes loudit před večeří, při ní, i potom. A jako při celé výchově psa, zvláště v tomto případě: důslednost (tj. žádné úplatky od stolu)!

Pes by měl svou denní dávku zvládnout v co nejkratší době (u vlhkých krmiv v řádu minut), krmivo v misce by nemělo zůstat po uplynutí 20 až 30 minut. Přirozeností psa je konzumovat krmivo hltavě, překotně a vypořádat se s ním v co nejkratším čase. Vracení se ke zbytkům je jednak cesta k nežádoucím zlozvykům, jednak přináší riziko konzumace „nečerstvé“, tj. v teple zkyslé nebo hmyzem apod. kontaminované potravy. Trvale musí mít pes k dispozici misku s čerstvou čistou vodou.